Pomocí radiouhlíkové datovací metody je možné datovat až 40 tisíc let staré vzorky. Ve výjimečných případech je dosah radiouhlíkového datování až přes 50 tisíc let, tyto výsledky jsou však již zatíženy značnými nejistotami a mohou se zde významně projevovat i některé systematické vlivy. Určení stáří je rovněž obtížné u
vzorků s původem přibližně po roce 1620 AD. Vlivem kolísání aktivity 14C
v životním prostředí nemá výsledek stanovení v takových vzorcích
jednoznačnou interpretaci. Dostaneme několik intervalů možného stáří,
z nichž nejmladší zasahuje až do 20. století (viz následující příklad).
Tuto skutečnost nelze ovlivnit ani zpřesněním výsledků stanovení 14C.
Příklad Laboratoří bylo stanoveno konvenční
radiouhlíkové stáří (aktivita 14C) vzorku 210 ± 35 let BP.
S použitím kalibrační křivky Uwsy98 (Stuiver, 1998) byly nalezeny tyto hlavní intervaly
kalibrovaného/kalendářního stáří, v letech AD: 1641 – 1686; 1730 – 1810;
1925 – 1954; s absolutními pravděpodobnostmi pro rozšířený interval
nejistoty stanovení na 95% hladině pravděpodobnosti: 28,7%; 44,8%; 18,1%.
Pravděpodobnost, že se stáří vzorku nachází mimo uvedené intervaly je tudíž
přibližně 8,4% (tj. doplňkem do 100%). Rozpad na tři dílčí intervaly je zřejmý
z obr. 6, kde průmětem konvenčního radiouhlíkového stáří na kalibrační křivku získáme
několik možných intervalů se srovnatelnými mírami pravděpodobnosti (s dobře
patrnými několika píky hustot pravděpodobnosti na vodorovné ose). Zlepšení
finální interpretace může být dosaženo pouze s použitím dalších
doprovodných údajů, které mohou například vyloučit původ vzorků ve dvacátém
století. Obr. 6 Průmět výsledku stanovení konvenčního radiouhlíkového stáří spolu s nejistotou stanovení (odpovídající pravděpodobnosti přibližně 68%) na kalibrační křivku Uwsy98 (přibližně v diagonále diagramu). Na vodorovné ose, ke které je přidružena hustota pravděpodobnosti stáří vzorku, jsou dobře patrné tři hlavní píky. Výsledná absolutní pravděpodobnost daného intervalu odpovídá ploše píku hustoty pravděpodobnosti vymezeného časového intervalu násobené koeficientem 0,95 pro interval dvě sigma[1] interpretace výsledků stanovení.  Pro porovnání několika výsledků stanovení konvenčního radiouhlíkového stáří je zapotřebí vycházet ze statistické analýzy a reálných kombinovaných nejistot stanovení (Curie, 1995). Ačkoliv se porovnávané hodnoty numericky „liší“, nemusí být rozdíl statisticky významný. Od poloviny čtyřicátých let minulého století byl zkouškami jaderných zbraní způsoben výrazný nárůst aktivity 14C v životním prostředí. Převážná část takto vzniklého 14C se rozptýlila v atmosféře ve formě oxidu uhličitého. Na severní polokouli se aktivita 14C v rozmezí let 1963 až 1964 zvýšila téměř na dvojnásobek (Meijer, 1995). Průběh aktivity atmosférického 14CO2 na severní polokouli od šedesátých let minulého století uvádí obr. 7. Je zde dobře patrné maximum charakteristické pro všechny oblasti severní polokoule[2]. Po roce 1963, kdy vstoupila v platnost smlouva o omezení testů jaderných zbraní, došlo k poklesu aktivit vzdušného 14C a to vlivem poměrně rychlé výměny oxidu uhličitého mezi atmosférou, oceány i biosférou. Jak je z obr. 7 zřejmé, vzhledem ke dlouhému poločasu se radioaktivní přeměna podílí na pozorovaném poklesu aktivity 14C v ovzduší pouze ve velmi malé míře.
Obr. 7: Průběh aktivity atmosférického 14CO2 v Evropě od roku 1961 (tzv. „bombový radiouhlíkový pík“). Sestaveno na základě údajů dlouhodobého monitorování několika stanic (Meijer, 1995). Aktivita je vyjádřena v promile D14C (Stuiver & Polach, 1977). Hodnota 0‰ přibližně odpovídá rovnovážné aktivitě 14C v ovzduší dané pouze jeho přirozenou produkcí (přibližně 0,226 Bq 14C na gram uhlíkové isotopické směsi). 
Křivka „bombového radiouhlíkového píku“ je v současné době rovněž používána jako kalibrační pro datování vzorků původem od 60. let minulého století, zejména pro účely studia vlivů člověka na životní prostředí, např. (Reimer, 2004b). S ohledem na přítomnost antropogenního 14C je v takových vzorcích aktivita radiouhlíku vyšší nežli v kterémkoliv vzorku z předchozí doby. ZPĚT NA ZAČÁTEK[2] Navýšení aktivity radiouhlíku na jižní polokouli vykazuje nižší maximum a nastává později, mezi roky 1964 a 1965 (Hua, 2000). [1] Sigma (s), tzv. směrodatná odchylka, s2 je rozptyl daného rozdělení (Rektorys, 1973; Anděl, 1985). |
CRL >